LEGENDA.

Vzali knihu svatou a psali mezi řádky,

psali neunavně, a psali po staletí –

smysl slov prý temný a rozum náš je krátký,

oni otcové jsou, a my jsme jejich děti.

Vzali knihu svatou a mezi řádky psali,

každé prázdné místo již vyplněno glossou –

potom knihu svatou tak lidu čísti dali,

řkouce: V písmě čtěte, že my jsme světa osou!

Avšak sklamali se: když knihu otevřeli,

záře rozlila se, jak nebe když vzplá zoří –

svítily to řádky, jež lidu zakrýt chtěli,

svítily jak slunce, když ráno vstává z moří.

Hořela v nich láska, jež tyto řádky žila,

jež je sluncem věků, kol níž se světy točí –

zářily z nich v duši, jež v smysl jich se vpila,

nevýslovně dobré dvě tiché, mírné oči...