LEGENDIČKA.

Svatý František šel cestou,

za ním bratr Lionardo

smutně věšel mladou hlavu,

až mu kapuc černošedá

zapadala do očí.

Slunce práhlo, potili se,

i ještěrky byly líné

spíce na kamenných plotech

podle cesty.

Světec pravil:

Lionardo, bratře milý,

proč pak jsi tak sesmutněl?

Že nás bratr Slunce pálí?

Ne, Františku, otče dobrý.

Ale z toho já se rmoutím,

jak ten lid je tvrdý v Gubbiu,

neúhledný, nevzdělaný,

nepřístupný jako skála.

Kážeš – kážeš – a on stojí –

ani slzy – ani vzdechu –

ani slůvka lítosti.

Šli kol pole makového.

Svatý František se shýbnul,

do hrsti vzal špetku hlíny,

ukázal ji Lionardu:

Hle, bratříčku, sprostá hlína.

Spustil do ní zrnko máku,

zaplakal – jak deštík padá,

usmál se – jak slunce svítí –

a hle: z jeho dlaně roste

bylinka – mák ušlechtilý,

zelená se, rozkvítá se

plným, pestrým máčím květem.

Lionardo patří, žasne.

Vidíš, bratře Lionardo:

Sprostá hlína – sprostý lid.

Ale zapusť do ní símě,

buď jí deštěm, buď jí sluncem –

a prsť sprostá bude květem.

Lionardo Františkovi

zlíbal ruku, a šli dál.