Legie se vracejí

Praporů sta s domů vlaje,

v třídách píseň, šum a ruch,

davy křičí, hudba hraje,

ruku tiskne druhu druh.

Každý jak by bázeň střásl,

jak by dýchal volněji,

na rtech úsměv, v očích záře:

Legie se vracejí!

Však již táhnou... Na rameni

každý pušku, řad a řad;

v tvářích čteš jim utrpení

trudných let a bolných ztrát,

ale v očích klid a sílu

a tu skromnou reků zvěst:

Za svůj národ jsme se bili,

jak nám kázal cit a čest.

Hle, ti reci! Za nás nesli

ran a trýzně těžký kříž,

za nás zvedli prapor skleslý –

matky, vzhůru děti, výš!

Ukažte jim hrdiny ty,

ať se krása oběti

na celý jim život vtiskne

do duše a paměti!

Chtěl bys, na ty tváře patře

znavené a osmahlé,

každému říc: Bratře! – bratře!

do náruče rozpřáhlé

sevříti ta srdce mužná,

každou stisknout tvrdou dlaň,

která v dáli dobíjela

habsburskou tu kletou saň.

Hle, ti biret na své hlavě,

u Verdunu stáli as,

a ti s pérem, na Piavě

divoký šli na zápas.

A ti statní s beranicí,

padnout stále hotovi,

rozbíjeli v ruských pláních

pouta nám a okovy.

Vítejte nám, hrdinové,

do volného domova,

však vás plno práce nové

čeká tady poznova!

Co tu cárů přešlé moci,

co tu sporů, vad a chyb!

Ale nyní, co jste doma,

bude líp, ó, bude líp!

Vy, kdož hlavy srazili jste

orlu říše prokleté,

i saň zisku v snaze čisté

shladíte a potřete;

tuhým svojím řádem spiati,

bleskem svojí ocele,

vyžnete a spálíte stoh

sveřepu a plevele!

Již jsme zase v klidu zmdleli,

zapomněli křivd a vin,

krutí k sobě, k nepříteli

slabí jsme, řad lehkých třtin.

Ale dnes páž sílu cítí,

srdce jihne nadějí,

na rtech úsměv, v očích záře:

Legie se vracejí!