LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ. (I.)

Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí,

ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší!

Jsou mladý div, ti junáci a smělci,

duch vtělený jsou z lepší krve naší,

jež jim svou boží pravdou v tepnách bije,

když v boji osudném se za nás lije.

Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší

a z činů předků v bouřích slávy staré,

to rázy mlunnými jim v srdcích buší

a životem z nich jiskří v síle jaré,

ba nový věk nám z jejich lásky roste,

z jich pevné vůle, posvátné a prosté.

A jsou jich legie! Jsou nesečtěni

jak vlny v moři, hromům vstříc když plesá.

Hle, v plochém, vetchém našem pokolení,

jež tužbou vzlétá, před činem zas klesá:

čím chrabrý voj ten vzplál, jenž v ohni prudkém

kul českou myšlenku, až byla skutkem?

Kde byli jste, vy hrdinové tiší,

že o vás dříve nebylo ni slechu?

Vy, o nichž nyní zeměkoule slyší

a jejichž jméno značí slávu Čechů?

Vy, v množstvu skryti nehlučně a skromně,

jste žili v nás, jak žije duše v stromě.

A blaze nám, že takým zdravým dřenem

Bůh obdařil náš peň, v nějž hromy bily!

Přec míza skvostná prýští českým kmenem,

když jste se vy nám z něho narodili;

přec otců ctných snad potomci jsme dobří,

když bratry jste nám vy, vy v ctnostech obři.

Ó, zůstaň duch váš po staletí příští

tím dřenem, duší rodného nám kmene,

ať bují zdráv a bouř ho neroztříští,

ať v list i květ i plod a v sílu žene;

a pamět na vás v něm ať nevymizí,

však tvoří, povždy rodí Čechy ryzí.