LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ. (III.)

Šli čelit smrti, mladých životů

ni mžikem neleželi,

ni slzí, které třpytem klenotů

se v očích lásky chvěly.

Šli na smrt jako v lokty milenek,

tak oddaně a švárně,

a s nimi od děvušek, od ženek

v dál táhly vzdechy – – Marně!

Šli hrůzám, vřavě pekla v ústrety

jak v radovánky, k tanci,

a zpívali si k hrozbám odvety,

ti zrádcovaní psanci...

A soudci mstní když tak je ztýrali,

jak ďáblové jen mučí,

v zem cizí, bojem zdranou padali

jak matce do náručí.

Když pro každého z padlých jeho máť

se zalyká v slz moři,

jak teskní pro ně, pro svou drahou mláď,

všech matka v teskném hoři!

Tak velkou bolest, srdci nejbližší,

žal pro nejlepší syny,

jen stejně velká těcha utiší:

dík věčný pro hrdiny.

Ctná pamět heroům těm spanilým,

již v oběť sebe dali!

A láska buď jich druhům zmužilým,

již zdrávi zavítali,

by dílo dokonali.