LÉK.

Co den zříval jsem ji bledou

chladem parku kolem jít,

záclonou když mojí hnědou

první pablesk denní svit.

První obraz můj byl denní

zjev té chudé dívčiny,

jež se v prvním rozednění

z jizby brala matčiny.

Bylo jí as šestnáct roků,

nejkrásnější žití čas,

dlouhý pleten proudil k boku,

zlatem plál ten čarný vlas.

Profil něžný – tváře jemná,

z řas se oči blýskaly,

a ta světla jejich temná

v záři své si stýskaly.

Domů až se vrátí zpátky,

v ručce přinese as lék,

položí na postel matky

vonnou kytku fialek...!