Lék

I přes nevlídnost plachých dnův i let,

a různý žal, jenž v ňadra byl mi set,

a zamlžených očí prchlý jas,

rád léčiti se chodím na Parnas.

Tam, kastalský jak ústa zvlaží zdroj,

juž oblétá mne písní družný roj,

a usedne-li která srdci blíž,

v síť veršů náhle lapena jest již.

I rozepnu jí křídla; rád bych chtěl,

by jiný též jich rysy uviděl,

leč jejich pyl, dřív žhavým leskem syt,

jest utracen! Kde barvy jsou, kde svit?

Pak knížce pokládám ji v bílý klín,

jak student lov svůj ve skříň přírodnin,

a radost mám, byť skryt v ní byl i vzdech,

jak má ji žáček na svých motýlech.

A těším se, ač vím, že Čas, zlý brach,

vše rozdrolí a nezbude než prach,

že pokladů vždy bude míň a míň,

až rozpadne se naposled i skříň. –

I přes nevlídnost plachých dnův i let,

a starou hruď, v níž počalo to tleť,

a zamlžených očí prchlý jas,

rád léčiti se chodím na Parnas.