Lekce.

Vzduch byl pln lahody a zvuku;

já širák vzal, hůl pevně v ruku

a pospíchal jsem ven;

Bůh sám ví, co se přes noc dělo;

zdroj šuměl, ptactvo mile pělo,

luh smál se, voněl rmen,

vše jako sen!

Pod paždím novou knihu nesa

šel do vrchu jsem v úkryt lesa,

kde pod buk jsem si leh’,

a v mechu uhostiv se hezky

té knihy otevřel jsem desky,

bych četl na listech,

leč co jsem slech’!

Dřív nežli započal jsem čísti,

již z buku zeleného listí

kýs ptačí volal tvor:

„Aj, pohleďte! I mezi ptáky

své potištěné kliky háky

nosí ten professor,

náš známý z hor.

Co probůh chce s tou svojí knihou,

když štěp se pyšní květu tíhou

a štěstím voní luh?

ač není-li to ptáčník jaký,

jenž touže vyučovat ptáky

v náš zpěvný přišel kruh?

To chraň nás Bůh!

Co chce? Nám svoboda a krása

své nevystižné pravdy hlásá,

ne knihy planý sděl;

my máme volnost, máme křídla,

a slunnou zář a perly zřídla

a květů vonný pel,

což on by měl!

Z nás nikdo těm se neukloní,

kdo mouchy na kathedrách honí

v pochmurné síni kdes;

zde zcela jiný vítr vane;

proč nosíte sem, vzácný pane,

těch liter pustou směs?

To lekcí dnes.“

I styděl jsem se z duše, věru,

že knihu na procházku beru,

an vůkol mládne svět,

když lidské srdce volněj’ bije,

strom tyčí se, pták hnízdo vije

a vůní něžných vět

se modlí květ.

Hned odložil jsem lejstra tedy

a do lesa šel na výzvědy,

bych zhlíď, co v taji tkal;

zjev vůkol sledoval jsem všaký,

až mezi veselé ty ptáky

sám jsem se zatoulal

a v zpěv se dal.

Co zde – až na verš mého kroje –

vše od nich tajně chyceno je

a památkou zde stůj;

těch pěvců nejmenší moh’ skorem

být ředitelům professorem,

což mně, Ty Bože můj!...

A přec přec jsem svůj!