Lekce astronomická.

My seděli pod starým altanem,

byl večer teplý a vlahý,

a děvčata tančila parkánem,

ač srpen, tmělo se záhy.

A nebesy kmitlo zas tisíc hvězd

ve záři sladké a třpytné,

tak jako když světloška v tmavý klest

svou malou lampičkou slítne.

Před villou byl postaven teleskop;

my plni důvěry k němu

jsme hledali v měsíci sled lidských stop –

a v posled smáli se všemu.

Tu děvčata stoupala na špičky,

můj bože, co jen tam zřela?

Mně byly ty hvězdy jak včeličky

a měsíc větší jen včela.

Oč přiblížit k sobě chcem dálný kraj,

co bradla nám měsíce poví?

jen stará to domněnka, starý taj,

lze těžko říci to slovy!

I Saturnus s prsteny svými pak

nás dráždil, viděli jsme je,

co platno však namáhat sobě zrak,

hlas dívčí vedle se směje.

Tam propasti, bradla a tůně jsou,

kraj luny jak roztřepen dole,

zřím do výše k měsíci, ale tmou

smích dětský zaznívá v kole.

I řeknu si: Bože můj, kam to zřím,

co toužím, chytám a žádám?

Před nejmenším líbezným tvorem tvým,

před děckem v úžas tu padám.

Co teleskop říci mi může víc

než dětský hlahol ten jarý?

Ó legie! Světy! Vás stotisíc!

ó modré, zelené žáry!

Ó rozseté světy v dál vesmírem

a žhoucí, zářící po věk:

Mně řekne víc sirá ta v mlhách zem

a na ní trpící člověk!

My seděli pod starým altanem,

byl večer teplý a vlahý,

a děvčata tančila parkánem,

ač srpen – tmělo se záhy.

My patřili po řadě v teleskop

na měsíc, Saturna tiše,

a celý kosmos byl jediný hrob,

zkad žití moment jen dýše.

Ten pochopen námi byl v chvíli té,

dík budiž vysloven za to,

vše do kola měsícem polité

a v stínech zlato jen, zlato!