Lekce botanická.

Když znaví mne lidé, utýrá svět,

rád vždycky si najdu snět, list a květ;

tak prostě žijí, tak tiše!

Svůj mají rozpuk, svůj květ i svůj zmar,

svou tklivou vůni i barev svých žár,

ať sní, ať jásají v pýše!

Tu myslím, v kouzlu svých prostičkých vnad

ty z všeho tu žijí nejlépe snad,

příroda sama z nich dýše.

Co mají, rády všem podají v plen:

med včelám, motýlům, všem krásy sen

pít dají z azurné číše.

Jsou na polích, v mezích a podlesí,

ten mine je, druhý jich všimne si –

a svadnou, jak vzrostly, tiše.