Leknín. (I.)

Lekníne bílý, v předtuše smrti

skláníš svou hlavu nade hlubiny,

kde stonek tenký za sebou vláčíš

jako mé srdce vláčí mne v stíny...

Jeseně chladný dech tebe ovál –

hladinou temnou, jež snívá tichá,

tajemným zvukem, tklivě a jemně

bol jakýs hýbá, sténá a vzdychá...

Tužbo má tichá, lekníne duše,

ve jejíž hloubi krátký's čas květla

čarovnou silou, báječným vznětem,

jak hvězda nebe, v náruč jí sletlá –

nezkveteš více na vlnách bolu,

v duše mé stinném, zavátém hrobě,

přikryje sníh tě, beznaděj žití,

a nové jaro nevzejde tobě...