Leknín. (I.)

K vln zrcadlu se velký leknín chýlí;

kol vládne šero noci červencové,

tmou vody jen změť sněžných růží plove

v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí.

A sotva měsíc mezi mech a býlí

své kštice spouští, z nichž se řinou snové,

z vln pára stoupající v tvary nové

se skládá jak šat muslínový, bílý.

A kterak měsíc prokmitává sítím,

tu pára houstne v luzné ženy tělo,

jež krásou plá a zachvívá se žitím.

A kývá k luny magickému lesku,

jak stáhnout k sobě by ji do vln chtělo,

a strom a mech se třesou v tajném stesku.