Leknín. (II.)

Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý

lem nebes zahalil se v šer a stíny,

tep světa bouřný stal se chorý, líný

v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty,

též nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý

kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny!

V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny

vod vhroužen v listů proměnil se šaty.

A dosud noci letní kouzlo stačí,

by slední krůpěj antického žití

v ruch vzkypěla; tu skály zlato pláčí,

květ dýchá vůni, pažit ve snu zpívá,

strom ňadro dryady v své kůře cítí

a z leknínu se nymfa k luně dívá.