Leknín. (III.)

Ó lekníne, ty květe bílý,

na vodách tůní tiše snící,

obraze touhy, po níž pílí

má duše blahem jásající –

co chladu jeseně a stínů noci vrhá

se na tebe a něhou, krásou tvojí mrhá!

Tak bolest, – barbar divý, krutý,

do duše tichých samot chodí,

vzpomínek bičuje ji pruty

a kácí vše, jak bouře v lodi

vln spoustou kotvu trhá, plachty rve a stožár boří

a s divou rozkoší vrak ztrhaný v hloub noří!