Leknín. (III.)

Však sotva růžný prstík mladé Zory

se dotkne poupat na šípkovém keři,

a větřík, její herold, vlny zčeří

a nachem vzplane lysé týmě hory,

a sotva zhasne měsíce svit chorý,

světloška schová kahan v houštin šeři

a holubí jak rozptýlené peří

se v západ pohnou mráčků bílých sbory:

Den střízlivý jak otevírá oči,

tu rázem kouzlo noci uhasíná,

jí z klína rázem poesie skočí,

v šer lesa nebo ke dnu tůně sedne

a místo nymfy těžká jen a líná

nymfea ob čas nad vlny se zvedne.