Leknín. (IV.)

Kdys básník bloudil kolem lesní tůně,

naslouchal chvíli křičícímu ptáku

a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku,

jenž stíny divné kreslil ve vln lůně,

a opojná jej brzy zmátla vůně

a k vlnám sklonil se, div věřil zraku,

sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku,

zda vůní květ, zda touhou srdce stůně?

A když chtěl utrhnouti ten květ bílý,

tu stěží šlo to, jakby dvojí ruce

se mocně vzpírajíce níž jej táhly.

A když se sklonil a vše napjal síly

a báječný květ když utrhl prudce,

vzdech zazněl z hlubin žalný, neobsáhlý.