Leknín. (VI.)

Ó poesie, tys ten leknín vonný,

nad tůní všednosti jenž usmívavý

tak svůdně kyne do klopotné vřavy

jak zkvětlá hvězda mračen na záhony.

Když západ ve růžové splývá tóny

a měsíc šerem bleskne u doubravy,

jak nymfea tvůj kalich plápolavý

se zvedá bez pout závoje a clony.

Tu v celé kráse mluvíš ku člověku,

pel střásajíc mu v srdce rajské rosy,

až závrať hlavu jímá z tvojich vděků.

Ó šťastný, kdo tvou vůni v srdci nosí,

spí v noci s tebou a se ve dne noří

v tvůj květ, jenž roven hvězdnatému moři!