Leknín.

Marné moje naděje,

štěstí voda odplavila, –

zmizí, kam se poděje,

vše to krásné, jež jsem si přála?

Vody plynou různými směry,

spějí rychle v dálný svět,

vlaží luhy mezi skalisky a bory

a občerstvují něžný jara květ.

Květ můj ale žije na jich hladině,

sličnost má, toť její chlouba,

mně netřeba žít na planině,

kde srdce mé děsila by samota. –

Tu přišla bouře z nenadání,

čímž náhle zmařen život květiny,

vše marné bylo její vypínání,

z krásného květu nezůstal lístek jediný.

Ten zbytek života potopil se navždy,

voda přijala jej v náruč svou,

slunce jasné neshlédne již nikdy

květ naděje – jen touhu zmařenou.

Zmizí mládí, zvadne krása, –

jen nevydej srdce své nemožnosti,

duše tvá je pouze spása,

jež touží po blahé budoucnosti.

Svět trvá pro tebe krátkou jen dobu,

však dosti lze v něm krás všech užíti,

pročež odstraň bezcennou tu zlobu,

bys mohl vznešenější život hájiti.

Není v světě nic krásnějšího

a cennějšího nad život tvůj,

hleď, bys jej poznal a křehkosti všeho,

ty ale vždy na místě pravém stůj.