LEKNÍN.

Na lukách v tůních těch, jichž voda zelenavá,

při břehu zvedá se pýř, štíhlá vodní tráva

a šťavná lopucha a rákos klátivý –

po vodě rozkládá pak leknín svoje listy

a mocným stonkem svým květ zvedá vonný, čistý

nad močál blátivý.

Má kořen v bahně až, a kolem jeho těla

se sází vodní kal a plete tráva stmělá,

v níž lupič potápník se časem zastaví,

mlok černý vráží v něj, kdy za kořistí běží,

a na něm sedíce mu listy hryzou svěží

hlemýždi slintaví.

Květ má však stříbrný a plný snivé vůně,

vítězně zvedá jej ze zelenavé tůně

jak hostii nad vodních tvorů hlavami,

sen leta, libela, se zamodrá v něm z rána,

jej nachem červánek a noc pak hvězdotkaná

porosí perlami.

Ó květe stříbrný, tak básníkova duše

nad močál světa pne se v čisté vroucí tuše

a nedbá, tělo že jen strast a bída rvou,

zří v blankyt, slunce jas, zří do hvězdnaté výše

a v tklivém soucitu nad kalnou tůní dýše

tu čistou vůni svou!...