Leknín.

Nad tůní honí se

černých mraků let,

do vody kloní se

leknínový květ,

chvěje se, naklání

stále k vodě blíž,

černé tůně hloubka

tvoří jeho říš.

Hoře v duši klíčí

jako smutný květ,

domovem jenž v tůni,

kterou míjí svět,

kořeny tkví pevně

v hloubce pod vodou,

že je ani vichry

vyrvat nemohou.

Leknínu květ smutný

v duše hlubinách

teskně ze dna svítí

v černých nocí tmách,

hořem srdce mění

v temnou vodní říš,

kdež se květy sklání

stále ke dnu níž.