LEKNÍNY.

Šel básník v teskné chvíli,

a červnová noc plna byla vůně,

a leknínů květ bílý

plál s tůně.

A leknínů květ skvoucí

pěl roztesknělé zpěvy noční tiší,

šel básník s duší vroucí

a slyší:

„Jsme mládí tvého velké sny –

pojď blíž –

v tůň dals nám padnout za vesny,

oh tehdy – víš!?

Svět volal tě, a ty jsi šel –

byls mlád –

svět tleskal, a tys neslyšel

nás zavzdychat.

Teď z hloubi, kam jsme poklesly,

ti zpět

jak vyčitku jsme vynesly

svůj bílý květ...“

A básník smutnou písní

tak jakoby sténat vlastní duši slyšel –

a jako ironická pointa

lhostejný měsíc nad tůň vyšel.