LEKNÍNY.

Tiše kdys – kdy, nemohu juž říci –

to vím jen, že kdysi při měsíci –

Ach, jak bylo tenkrát v mojí duši bíle!

Pučela tam láska jako v jaru květ –

Takové ty chvíle, kdy nám láska pučí

a kdy do náručí letí světlo bílé,

takové ty chvíle nelze zapomnět.

Škoda, že juž nemohu víc říci,

nežli to, že kdysi při měsíci –

Nuže, tedy tenkrát mojí duše štěstí

v jeden svit se spředlo s jasem večera –

A teď náhle všecko jasem toho štěstí

jako pod polibky počínalo kvésti –:

stráň i tůň i skála čnící do šera.

Na vod lůžku – více nechci říci –

leknín spal... A bylo při měsíci.

Bílý byl ten leknín a tůň tmavá byla,

zdálo se, že sní a touží k měsíci...

Jistě jakás víla závojem svých vlasů

jeho bílou krásu k pláči poranila –

jistě ona víla u vod plačící...

Nevím, proč tam lkala – těžko říci...

Jenom vím, že lkala při měsíci – –

Viděl jsem ten leknín na vlnách se houpat

a svou dlaň jsem po něm jako ve snu vztáh’ –:

však tu z jeho poupat v sladkých vůní vanu

vidím bílou Pannu jako zázrak stoupat,

stoupat z bílých poupat jako v modlitbách...

Jaké oči měla, nevím říci –

vím jen, že se leskly při měsíci.

A ta tiše pěla prosbu k mojí duši:

Prosím, vrz mne zpátky ve vod tmavý kout!...

Hle, mně tůň je duší – její měkké vlny

pohádek jsou plny, jež mne do snů vzruší –

slyš, jak srdce buší, že má uvadnout! – –

Jak dál Panna pěla, nechci říci –

já však takto mluvil při měsíci:

Nic se neboj, poupě – budeš dále žíti!

Mám já dítě bílé strážným andělem – –

Jeho duše tůň je, nad ní ňádro svítí,

v jehož vlnkách snít můž’ nejkrásnější kvítí – –

A to v bílé ňádro tobě ustelem...

Co mi Panna děla, nesmím říci –

vím jen, že se smála při měsíci.