LEKNÍNY.

Hle, na rybníce tichém bílé květy zrají!...

To čisté lekníny se sněhem odívají,

to čisté lekníny tam nevinností planou

a k sobě v úsměvech zvou lásku rozjásanou.

Jsou jako hvězdy v oblacích. – Tu stojí v řadě,

tam v tlumu kupí se jak vážné na poradě,

tu dva jen vůní dýší v těžkém slunném jase,

a opodál květ sirý ve snech usmívá se.

Před zrakem nádherné to nebe otevřené,

a na něm řady hvězd porůznu rozházené,

a kolem vůní krás ovzduší opojené. –

Slyš, vlnka v květech zpívá, tajné zvuky zvoní, –

tvé tělo k vodám v roztouženosti se kloní,

a v duše náladách se divné stíny honí...