Leknutí a smích.

Čeledín, jenž, co mu pán dí, naopak rozumí, často

v domě smích neb zlou mezi čeledí mrzutost svede.

Před lety dávnými byl jest pánem v Nekoři Oldřich,

muž ctný, znamenitý a v každé zásluze přední.

Vážen byl u velikých, jemu rovní ho přítelem měli,

poddaní lásky daň mu ochotně skládali vždycky.

Měl pak v čeledi své ctnou osobu, aby mu vedla

hospodynství, moha na její věrnou poctivost sadit;

měla však tu do sebe vadu, že maličko česky

rozuměla; pak člověka, jenž byl dobrý a – hloupý,

dobytek však znal pást líp, nežli kdokoli jiný;

ostatní domovní věc měla na péči sloužící Roza.

Jednoho dne se pán domu z cesty na večer vrátil,

přinesa zabitou laň, své ředitelkyni praví:

„Pastevci kaž, aby šel a našemu masaři řekl,

zítra co den bude, již aby nám tu kozičku zdělal.

Odešla hned i pastvec nemeškal vyplnit rozkaz,

vrátě se s vyřízenou, že se chce tak zachovat řezník.

Tmavá minula noc, zbled měsíc a zhášely hvězdy,

křesati počal den a slunéčko procitlo jasné.

Masař vstal, vzal nuž a hodně ho ocelem zostře

k pánovi šel, by, jak dal vzkázati, kozičku zdělal.

Na první udeření ho vrátný do domu pustil.

„Vrátný? – příteli, rci! nebo nelze mi pochopit – vrátný?

Člověk ten vždyť mrzení má, když zatluče někdo;

tluče-li maličký pán, aby práce si uspořil, řekne:

jestli co pilného má, aby raději po druhé přišel.

Jestiť v pohodlí svém, když nemusí otvírat nikdy.“

Vrátný náš tak není, jako učení vrátní;

každému otevře rád: „vždyť kdokoli jde, poví, proč šel.“

S nástrojem vražedlným již masař ku koze stoupá:

ranní brek jemu vstříc vydávala naručest koza,

myslíc snídati. Zatím však ji naděje svedla.

„Často je na světě tak: že jen hledíme, co se tu děje;

co z toho povstane, dál ani dby ani starosti není.

Následek překvapí nás, když nejsme zpraveni k němu.“

Na zpěv, před smrtí na rozchodnou jejž vydala koza,

procitla hospodyně, nebo tomuto zvířeti přála,

z lůžka se vyhnala ven, chtíc viděti, kdo mu co dělá?

Leknutím strnula však, že lze jí nebylo mluvit;

masaři vytrhla nůž a se mroucí chopila kozy,

slzami skrápěla srst, že se sám i smrtonoš pohnul

kozu posíle tak, že k plačicí pozdvihla hlavu,

truchlivým pohleděním jako s ní by se loučiti chtěla.

Masař se lek, nebo nemohl pochopit, co se tu děje;

oči vyvalil, jako dub stál, otevra hubu.

V tom se tu pastvec vzal, a vida plačicí pravil:

Chcete-li plakati dnes, proč masaře dala ste volat?

„Padouchu!“ zvolala, „kdo ti kázal přemilou kozu

v ruce kmotrovy dát? – vždyť laň měl zdělati mrtvou.“

Na rychlost uchopí kej, mele, až se tu s pastuchy práší.

Omylu porozumě, snese pastvec ubití všecko,

otužen radostí – zlou že tu víc kozu nebude pásti.

Povykem ze spaní pán se protrhna, vyskočí z lože,

zděšený táže se svých, co smutného stalo se v domě?

Hospodyně ruce lomí a rve si na hlavě vlasy:

„Pro krysty pány! – ach! již náš ten kosa je saplit.“

Pán když uslyšel řeč, za to měl, že se sloužící Roza

pádem zabila snad; velikým leknutím zbledl.

Masař se zpamatovav, šel pána pokorně prosit,

krvavý nuž maje v hrsti a po celém těle se třesa.

Pán ho uhlídaje, trh sebou, že promluvit nemoh.

Vymluva řezníkova, že to učinil nevědomostí,

hrůzou ho naplnila; hned kázal řezníka svázat,

právo i obeslat chtěl; však náhradu sliboval řezník.

„Jakou, zlosynu, dát chceš náhradu, když si ji zabil?–“

„„Když kozu za kozu dám – vždyť mám doma daleko lepší.

Račte se podivat sem – ““ v tom táhne zabitou kozu,

Roza mu přistrkuje – a pán z tak hrozného strachu

počal se hlasitě smát; i smáli se na dvoře všickni.