LEKTURA DANTOVSKÁ.

Ten rhytmus moře stálý! – Jej stále slyším znít,

jak Tobě mně se stalo: K moři mezi skály

jsem vyšel s věčnou básní číst a snít

v ten rhytmus moře stálý.

Tu proti sobě zřel jsem břehem kněze jít,

jak šel, ze záňadří svůj brevíř vytáh malý.

Tak šli jsme, nechavše v své čtení moře hřmít.

Ty hlasy jediné – mně vnitřní pravil cit, –

v hlas kosmu dunící jak rány dopadaly,

umění s věčností jak měl by zasnoubit

ten rhytmus moře stálý.