Lel a básník.

V mládí jsi se v znělkách nastěžoval,

Jak jsou střely mé tak bolné péče,

Bez nich v poklidu že život teče;

Teď chceš, bych ti Hrdku nakloňoval?

Tenkrát jsem se po mudrctví pídil,

Našel jsem jen důmy pochybnosti,

Život necitlivý bez blahosti,

S Danaidkami jsem moře cídil.

Aha pykáš! Pochybil jsi arci,

Ať tvá prsa za to marně úpí,

Ranilo ji mladší oko supí,

Posměchem ať splácí plání starci.

Nechám sňatku; hrdost její snesu,

Má ta nepříznivá krása vědět,

Že jak možno jest mi na ni hledět:

Že jsem již blah, a že pluji v plesu.