L’ENFANT PERDU.

Tvé oči mají černý lesk,

lesk smutečního sametu,

na jehož rozestřený stesk

umrlčích svící padá blesk.

Já mám ty velké oči rád

v pochmurné vášně roznětu:

při hříchu když je vidím plát,

mám lesklý jejich samet rád.

Ó v sametech těch smutečních

se halí malých rakví dvé –

a kdyby’s jejich víka zdvih’,

spí nezrozená žití v nich.

Nevinné, plné čistoty

zůstaly černé oči tvé

pro nezrozené životy,

pro pochované životy.

Pod naším oknem častokrát, –

když spala’s něžné mdloby snem,

já vídal tichou nocí plát

světélek bludných rej a chvat.

A často, skloniv hlavu svou,

polibky vzdušné cítil jsem: –

ach, toť ty smavé duše jsou

těch, kdo se zrodit nemohou.