LENIN – ULJANOV.

Zjev jeho kráčí k dějinnému soudu.

Jde troskami té staré carské říše,

po trupech umučených klidně stoupá

a v popel po včerejšku dohořelém

bot svojích hrubých vytiskuje stopy.

Krev s rukou umyl, s úsměvem jde klidným,

neb ví, že osudu byl exekutor

a nástroj mimovolný moci vyšší.

Dá lhostejně si v sluch znít tisíc kleteb

a obžalob všech zbylých trosečníků.

A s druhé strany hřmící stádní obdiv

též nepohne jím. I ten ortel dějin,

jenž vyřčen bude, nebude mu ničím.

On ví, jak ortel taký měnívá se.

Dnes Ukřižuj – a za pár roků chrámy

a zbožnění. Neb vším je zdar a úspěch.

A Spartakus je proto v stínu dějin,

že při svou prohrál. Petr car je Velkým,

že dílo zdařilo se. Danton, Roberspierre

vzdor ztracenému žití slavně žijí.

A ví on, tam že věčně žíti bude,

kde místo jejich. Zlo a dobro denní

že mírou nejsou velkosti a viny,

jen schopnost života a síly platí,

že každý nový útvar lidských dějin

je roben tvrdě, bez citlivůstkářství.

Že dělník jejich jde k té práci spěšně

a nehledí, zda šlépěj jeho nese

zmar hmyzům v cestě a zda rozbořuje

plod dlouhé píle – mraveniště umná.