LENIN

Ten, v nové učení jenž zasvětí,

v mystickém drží světy zajetí.

Má sílu tragickou, hrůz násilí,

neb jeho ruce tvoří tam, kde zabily...

A vyšvih’ se a v Gogolovskou trojku sed’,

prásk’, přes lesy a stepi, pláně, vody,

prásk’, koňů-tahounů on uzdy pevně ved’

a neštítil se prohánět je v krve brody.

Hle, vypasený bárin skulil se jak měch,

hle, inteligent za ním sražen rozměklý,

jen Němec po boku zbyl a žid povzteklý

z pogromů dávnou mstou, tak jedou Ruskem v spěch,

v svět celý, velkolepý humbug opičí

se věsí na trojku, všech národů tříšť za ní,

jež chce se svésti lacino a bez námah

již přijít k hotovému, po evropské pláni

se řítí šíleně, až zdvihá nad vším prach...

A s druhy po boku jak světy zabírá,

co v tvář mu plivají, znesvětit hledí druzí,

on řítí se, z mystické sladkých věcí hrůzy

vojsk za něj bojující církev umírá.

Zas po staletích Mstitel, zbědovaných Pán,

chce Tvůrcem být, dům k domu, ze všech vjíždí stran.

Dav náročných, všech nespokojených se hnul.

Již za ním spiklenecký každý mžourá stůl,

kout každý s mládeží, již pohoršili otci

mamonem opilí, když jako vepři krotcí

v lovišti zlata svého chrochtají.

V dějinné sugesci vše svádí potají:

Čí srdce změnu chtí, se kolem sesedla,

msta pro ráj příští rudla tam a nebledla.

A s trojkou řítil se, spal u všech, jed’ a pil

a třeba popřen – vysmán – on tu byl,

otcovským domům mládež odloudil.

Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád,

jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý...

Však v jaké peklo sřítí se, jak hrozný pád,

až nespokojenci procitnou, vystřízliví...!