LENIN

Ten den přišel

tak jako všechny jiné.

Nezhaslo slunce, ale umřel člověk

a že byl velký, zem se zapotácela

jak lodička,

když veslař vyskočí z ní na břeh.

Širou Rusí

smuteční písně zakvílely

neseny větrem po sněhových pláních,

smuteční písně rozhoupaly srdce milionů

a všichni chudí světa,

i pokorní i mstiví, zaplakali.

Na soud boží

odešel Mikuláš Lenin

v purpurném plášti z lidské krve,

se svatozáří naivních červánků kol hlavy,

provázen modlitbami prostých srdcí

i slinou nenávisti.

Jděte, svědci.

Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká.

Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru

a vdechl život milionům milionů

netečných, tupých

a vrátil lidem radost poslouchati.

Zemi boží

dal těm, krev jejichž nejhojněji pila

od časů pyramid a faraonů.

Slyšíte píseň cepů? To je vděčnost Ruska,

mluvící skromně po mužických humnech

a to je hymnus nad potřeným hladem.

Nic, než symbol,

ikona nová mezi ikonami vesnické chaty,

Mikuláš Lenin vešel v duševní říš ruskou

a do věčnosti bude svítit sloupem ohnivým

všem chudým světa

i pokorným i mstivým.