LENKA

Taková jsi polonahá!

Taková jsi! – Proč se zdráhá

hrdopýška? Proč se zdráhá

nad těmito cáry, které

jsem jí dala,

ze srdce, ze srdce ráda dala?

Vezmi, vezmi, zaplatilas,

neboť jsem ti chlapce vzala. Vzala!

Těsná snad halenka?

Krátká snad sukénka?

– Leničko, Lenka,

žalost tak hluboko

jak slunce vysoko,

den zmizet ještě nechce,

a mně už tak teskně

jakby noc. –

Úzká snad botička?

Tlačí nožička?

Lenka, Lenka!

Míň nežli srdéčka

vzpomínka, vzpomínečka,

bolestivá jehla,

jehla tenká.

Oj, tam skála,

kde jsem výskávala,

když jsem čekávala.

Ó, to skála,

co jsi plakávala.

Holá skála,

strmá skála,

ztezka vychytralá

vede k ní, láká.

Když se smráká,

slunce tam naposled zastaví se,

než do moře skočí a utopí se.

Po skále voda hmatá, sáhá,

tak svůdná, tak vlahá,

a jiskří se a krabatí,

když sluneční oři,

než zmizeli v moři,

zabrali v oprati.

Slunce tam naposled staví se,

slunce tam odtamtud topí se.

Než zmizeli ve vodě,

zabrali v opratě

sluneční oři,

sluneční koně bystří.

Jak daleko se, jak překrásně jiskří!

– Lenka, Lenka! –

bohatí jsou tak chytří

a chudí hloupí tak,

a tolik tenká,

tenká, tenká

je láska.

S jedné strany je trpké moře,

s druhé údolí sladké.

S jedné strany se utápí hoře,

s druhé je štěstí, ale vrátké.

Co zaplatíš, Lenko, Leničko?

Zaplatíš tolik co slunéčko?

Než zmizeli ve vodě,

zabrali v opratě

koně, světlí koně bystří.

Lenka, Leničko, Leničko, Lenka,

za krátkou sukénkou,

sukénkou žebravou,

za Lenkou obranou

moře se jiskří, jiskří, jiskří.