LEO X.

Když papežství nám bylo jednou dáno,

tož užijme ho! Venus vládla Římem

za Alexandra, Julius byl Martem,

teď sladká Pallas na trůně tam sedí,

jak moudrý Bembo řek, a pravdou bude,

neb básník vždy byl prorokem a věštcem.

Však Bibiena tamhle, syn náš, tuším,

že Venuše se dosud neodřekl,

a v koupelně své, jejíž stěny zdobil

náš Raffael mu, svatyni jí zřídil

a pilně holubičky obětuje,

jak slyšeli jsme... Bibieno milý,

vy Palladu jen ústy vyznáváte

a srdce pěnorozence se koří –

toť haeresie, my však udělujem

papežskou absoluci hříchům vašim,

neb léta zdobí stříbrem hlavu vaši,

a nezbytností nucen, obrátíte

se záhy ku Palladě šedooké...

Ostatně, Bembo, jak je s vaším srdcem?

Je na svém místě v levé straně hrudi

či ještě ve Ferraře kdesi bloudí

pod okny zlatovlasé Lukrezie?

Přátelé pijte! Zdržel nás dnes velmi

náš kaplan kázáním, ač nařízeno,

že čtvrt hodiny pouze smí nám kázat.

Však prominout mu chceme smělost tuto,

neb slohem ladným, hodným Cicerona,

porovnal Olymp s nebem, Hades s peklem

a duhu míru sklenul, pod níž žije

podstata bohů starých s božstvem naším.

Zvlášť pěkně řekl, kterak luzná Venus

se proměnila v nazaretskou dívku

a světu boha davši, opět trůní,

co paní cherubínů v říši nebes.

Z Horace citát umístil též vhodně

o užití dne, dokud nohy naše

jsou křepky, dokud lze nám ještě lehce

zaplašit mrzuté s čel vrásky stáří.

A jaký skvostný nápad měl ten kaplan,

že při té svatbě v Káni Galilejské

dal Kristu říci: „Dejte na stůl víno,

jež lisováno je za konsulatu

Torquata mého“ – oh, můj sladký Horac!

Ten kaplan ostatně je bystrá hlava,

a připomeňte, Bembo, jméno jeho,

jak prebenda se uprázdní kde slušná;

hlav takých jasných potřebí je církvi.

Vy, Sadoleto, poeto náš vtipný,

jenž Martiala jistě zastíníte,

vy zmínil jste se o Lutheru včera,

a valnou část dne musili my myslit

na toho mnicha... Ano, Horac praví:

„Hrozivá mračna zahalují nebe

a v dešti, sněhu Zeus sestupuje.

A lesy sténají a moře úpí,

nad thráckým severem.“ Hle, tolik pravdy

náš starý básník prorokoval tady

o časech našich. Drsní Němci vstali

a nečistýma rukama se sápou

na stolici tu naši apoštolskou,

jejížto nohy do čtyř úhlů světa

jsou postaveny. Tou, jež na severu

v Německu stojí, tou nám otřásají.

Chlapisko ono, Luther, selský hrubec,

ve mnišské kutně, pomatenec jakýs,

nám laje, hrozí. A kde jeden začne,

hned houf se sběhne, což je zvykem luzy,

a přizvukují. Káží, píší, tisknou

ostudné pamflety a pasquilety –

my přeložit si některé z nich dali

a užasli: v nich není formy, slohu,

ni myšlenek – vše výron nízkých duší

a myslí blátivých. Je škoda věčná,

že umění, jež ulehčuje šířit

poklady starých básnířů a vědců,

tu útěchu všech povznesených duší,

zároveň takto musí zobecňovat

i špínu nevkusnou i nízkost sprostou.

Sám Sadoleto necení výš Luthra

a to už značí přece víc než dosti,

vždyť, Sadoleto můj, my známe všecko:

my známe vaše sympathie k Němcům

– jak jmenují se jenom? Stur a Svarzerd

ah, marná snaha, italský náš jazyk

těch barbarských jmen říci nedovede –

nic, Sadoleto, my jsme snášenlivi,

nám stačí už, že s námi odsoudíte

chlapisko Luthra – Svarzerdům i Sturům

své sympatie dávejte jen dále...

Hle, vytýkají řečí nevybranou

odpustků prodávání mnichům našim.

Kam jdou ty sumy? Máme my v svých truhlách

v Andělském hradě aspoň tisíc skudů?

A měli jsme kdy? Pasquino nám vyčet,

že trojí papežství my spotřebujem,

tož své a svého předchůdce a toho,

jenž po nás přijde. V tom je mnoho pravdy,

však k naší cti jen. Stavíme chrám Petrův

a vyzdobujem vším, co bozi dali

za úděl duchům zvláště vyvoleným,

kostely svatých, hroby mučenníků

i palác náš, kde sídlí hlavy církve.

Když Bůh náš jménem Zeva vládl světu,

tu Římané i Řeci starali se,

by skvostný dům měl on i bozi druzí,

a nikdo nereptal a nevzepřel se –

má teď být jinak? Ubohý ten člověk,

jenž na Golgathě v hrozných mukách skonal,

po smrti časné Bohem jsa má žíti,

jak brusič nožů kdesi v temné kobě?

A vinou je, že sami též žít chceme

v příslušné míře, jak ji vyžaduje

náš stav a hodnost naše? Nad císaři

a všemi králi postaven je papež,

jak stříbro nad olovem. Kdyby Luther

byl papežem – však nejednal by jinak.

Což nevěříme? – Jaké výtky tedy?

Vždyť hory přenesla by naše víra

a lásku máme k lidstvu bezeměrnou,

že jen ta víra naše jest jí rovna.

Což nesvědčí o dobrém srdci našem

že za vezdejší peníz dovoluje

získati duším blaho nebes jednou?

Neb klíče mít a nechtít otevříti,

toť znakem tvrdosti by srdce bylo.

A trestající meč pak dán nám k tomu,

by vlky zbíjel, kteří v rouše ovčím

se stádem smíšeni se připližují

k ovčínům našim. Tak jsme nešetřili

ni kardinalů – sám jste četl, Bembo,

rozsudek na smrt bratru Petruccimu,

jenž zákeřně nám po životě sáhl,

a víte také, že jsme v chvíli oné,

když Roland černoch hrdlo jeho rdousil

v Andělském hradě, na modlitbách dleli

a duši jeho absoluci dali

in articulo mortis – neví Luther,

že meč náš byl a jest vždy nabroušený?

Sto roků tomu, kdy se český blouznil,

magister Jan Hus vzepřel svaté církvi

a upálen byl. Upálen byl také

mnich dominikan v mojí Florencii,

jenž nad papežem za soudce se činil....

Lva doupětem jest katolická církev,

jež Faedrus líčí: mnoho stop jde k němu

odvážných zvířat, ale žádná z něho...

Počkáme zatím, zdali císař pozná

kam jdou ty spády, má též meč svůj v ruce

a také ví, že povinnosti jisté

jsou připoutány na tu hodnost jeho.

– Dost takých řečí! To jsou plaché mráčky,

jež modrem poledního nebe v dálku plynou,

ať sever mračí se, zde slunce máme,

a na severu bude také jasno!

– Ti špatní veršovníci obdrželi

své bití včera? Troufalost to drzá

předstoupit před nás s kulhavými rytmy!

Však jeden myšlenku měl dobrou: Onen,

jenž prosil nebesa, by ponechala

nás ještě tady, jež jsme blahem světu,

neb v nebi beztoho že místa není –

ten tedy také dostal svoje bití

za disticha svá? Právem, mohl vědět,

že nedáme své ucho urážeti

takovým hexametrem bez caesury.

Však bolestné mu chceme dáti nyní,

vy, Bembo, dukátů mu dejte dvacet

a nejsou-li, tož z prvých, které přijdou,

mu dvacet a což, padesát mu dejte.

Je šťastna vláda naše, nedáme si

ji kalit stínem. Na bozích je pouze,

by přidali nám hojně roků žití,

ta léta aspoň, která odepřeli

plát světlu Raffaela... Když jsme včera

po honu jeli dolů s Quirinalu,

stál messer Buonarrot v zahrádce své

a klaně se nám, posupně nás měřil

škaredem očí. Vzpomněli jsme při tom

na Raffaela, slzy se nám draly

do teskných zraků: Buonarrot tady,

zatrpklý, hrubý, nehorázný medvěd –

a Raffael, syn Gracií, jít musil

se sladkým uměním svým v říši stínů!

Nám pozřít nelze bez žalného stesku

na Sixtiny strop, na Soud za oltářem,

jenž messer Buonarrot Juliovi

vyrobil kdysi... jaké sladké písně

by Raffael byl barvami tu zapěl!...

Fra Marianno, ty, jenž pevně věříš,

že modlitba tvá na andělských křídlech

je donášena k Nejvyššího trůnu,

modli se za nás, bychom žili dlouho!

Slib Jemu, že chcem obnoviti pevně

jednotu církve, že chcem dostavěti

svatému Petru jeho basiliku,

že zahnat chceme nazpět do Asie

velkého Turka a tam vyrvat jemu

Nazaret, Golgathu a Jerusalem.

Ať Nejvyšší všech bohů dopřeje nám

dlouhého věku, a jak slunce světlem

my chcem vás všechny zasypati štěstím,

přátelé naši! Bibieno, Bembo

a Sadoleto, kteří podpíráte

nás věhlasem svým v těžké správě církve,

i vás, poeti, kteří v klidu chvílích

náš sluch i ducha osvěžíte verši,

jež Musy latinské vám našeptaly!

Vás všechny, všechny zahrnout chcem štěstím,

a tak vám všechno má být vyplněno,

že nebudete touhy mít ni přání!

Jen žít, jen žít chcem!... Kde však dneska mešká

sbor hudců našich? Dobré jídlo bez nich

nechutná nijak, nejlepší pak víno

se stává lepším, provázeno hudbou.

A hudba dále veselí je zdrojem,

a veselost je medikem, jenž umí

jediný z lékařů všech zdloužit život.

Tož hudce sem a zavolejte šašky,

ať vysypou své vtipy na nás všechny!

Jest život lidský nejkrásnější v chvíli,

když hledíme v něj zrakem plným slzí,

těch ovšem, které vžene proudem v oči,

bránice hlučným smíchem roztřesená!