LEONIDAS.

V soutěskách Thermopyl vstříc hledě

záhubě jisté,

– barbarů v půlkruhu postoupil tém, –

ze zadu zaskočen zrádcem,

stál Leonidas.

Před cimbuřím Těšína, na břehu Olzy

stojím já.

Sto sudic, sto mečů sahá mi k hrudi,

tisíce číhavých očí jak pochodně svítí,

krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,

krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou,

nohy mi klouzají v červeném moři,

na ruce prší červená Niaghára –

stojím tu v ohromném lánu vlčího máku;

stoupá to rudý dým od země k nebi,

či spustila obloha červenou záclonu k zemi?

Všecko je červeno. Helmu jsem přes oči stáhl,

rudé jsou oštěpy, rudé jsou meče,

na rudých komoních v zadu pět jezdců –

znám já vás, hrabata, znám já vás, knížata, znám,

hleďte a Xerxés, v šarlatě Xerxés! –

Co šepce to komonstvu, co zdvihají ze země,

co zvoní, co chřestí, co zní mi to v sluch?

Bůh tebe zatrať, chceš zas jít přes Bospor? –

Ze zadu na nohou přeťali šlachy

– zpomněli Poláci na punský vzor –

rudý mne pohladil anděl, štít z ruky do země padá,

já stojím před Těšínem,

probodnutými boky o Lysou Horu opřen,

jak zákony kázaly mně.