LEOPOLD II.

Náš bratr Josef, milá sestro má,

ten kdyby nebyl zrodil na trůně

se náhodou, snad byl by zahynul

co nebezpečný buřič v žaláři.

Měl dobré myšlenky, leč překotně

je v život vtěloval a zvláštní dar

měl: popuzovat proti sobě vše,

oč moh’ se opřít – stavy, šlechtice

i církev svatou, vše, krom sedláků.

Mně zdá se, jinak třeba vládnouti:

být s všemi dobře – příliš nehýbat

tím starým zdivem, jinak zhroutí se.

Jen opravu zde, kousek stavby tam

a připravovat půdu – každému

cos dát a slíbit – trochu povolit

a přitáhnouti trochu jinde zas.

A vidíš, sestro, všecko daří se.

Klid v Nizozemí mám i v Uhersku

i v českých zemích – oněm hodil kost

jsem a těm kůstku – jak byl z koho strach –

a církev ticha, jak jsem odstřihl

pár Josefových planých výhonků,

jež ceny nemají. Dal v Čechách jsem

se korunovat – zvláštních závazků

však nepřijal, nu, svolám český sněm,

leč neobnovím českou kancelář

a sněm si také přerůst nenechám,

však za to zase pánům povolím,

kde bolí je to nejvíc – v robotě.

Tak bude pokoj, a co hlavní je,

vše zůstane, jak bylo při starém,

a z hrobu, myslím, bude žehnat mi

sám Josef, jemuž všecko na konec

se drtilo již v rukou. Česká řeč

zas ozývat se více počala,

a sama šlechta v Čechách, zdá se mi,

s tím koketuje hnutím. Nehodlám

nic podnikat v tom – je to dětinství –

ta řeč je mrtvá – ne-li, plamínky

to poslední jsou, které vyšlehnou

vždy trochu výš, než oheň uhasne.

Leč badat o té řeči učeně,

jak o památce staré, nemohu

a nechci bránit. Proto povolil

jsem na universitní v Praze stolici

pro tento jazyk. Budou vděčni mi

a ještě víc je k sobě připoutám,

a bude přec to míň, než kdyby měl

na poslední vsi kantor učit mu.

V tom v Josefových jít chci šlépějích

a neuhnout se – – – – – – – – – – – – –