LERMONTOV.

Ne, neříkejte, že tu předčasně

se skončilo nadějné žití –

my tušíme jen mdle a nejasně,

leč Osud ví, kam a jak jíti.

Číš sobě určenou on rychle pil,

dnem vzhůru ji obrátil s klidem –

pít do šedin by jiný vystačil,

jenž čítá se k rozvážným lidem.

Rmut živobytí, duše bídu, žal

i dubnové rozmary všeho

i sudby záhadu, muk, vášní pal

i prokletí století svého –

on procítil a svému okolí

je řek svým ocelovým slovem –

pak ležerně dal hruď v cíl pistoli

a padl. Rus nad jeho rovem

si zakvílela. – K čemu? – řek by sám –

já Kismet svůj uhádnout doved,

já cítil vždy, že brzy dokonám,

co určil mi, já všecko proved.