Lermontov.

Let padesát, co kule vraha

ti otevřela hrobu chlad,

však píseň tvoje srdcím drahá

plá v stejné kráse posavad.

Tak rovněž v luzném planou svitu

juž shaslé hvězdy na blankytu

v krok chodce bludný, v mlhy svár

jich paprsky se v prostor třesou

a požehnání světem nesou,

ač světla pramen – zhaslý škvár.

Let padesát! – Byť dneska žil jsi,

co život ještě dát ti moh’?

Mlád ze všech jeho číší pil jsi

a lásku poznal, muž i hoch.

Ba největší tu rozkoš ducha,

jíž spánky žhnou a mozek buchá,

duch padá krásy ve závrať,

ty’s poesie poznal plání,

spjav vášeň, úsměv, pohrdání

v svých démantových veršů hlať.

Ty’s přírodě strh’ řízu s těla,

bez trestu i bez úrazu

zřel’s ňadra její stříbroskvělá

v ledovcích strmých Kavkazu;

zřel’s ve slunci auly spící

i běsný Terek hřímající,

hvězd čistý lesk skrz dubů šum,

ryk tábora, smích dívek plesný,

chřest mečů zvonil tobě ve sny

do hrdých tvých i zářných dum.

Co mohlo tebe potkat ještě?

Snad větší slávy šumný ruch,

snad potlesk davů, věnců deště,

čím platí svět svůj věštci dluh.

Snad zkonejšené vášní vlny

a v městě život pohodlný

ve středu dobrých šosáků,

den za dnem fádní jako vždycky

a k všemu úsměv ironický

nad klepy bab a hlupáků.

Půl genius a zpola dítě

ten jednotvárný lově šum

jich figurky moh’s roztržitě

si rýsovati do album;

k nim poznámek pár s planým bolem,

moh’s lidstva stát se apoštolem

a přesycený láskou sám,

moh’ coelibat jsi kázat sobců

a mravouku popů, skopců

a poesii zváti klam.

Z té její strže věkověčné,

kde plane drahokamů směs,

moh’s vybrat jen, co užitečné,

co zisk a prospěch velí dnes;

o manželství, emancipací

psát rýmovačky snadnou prací

aneb o právu volebním,

moh’s k větší slávě cestou jistou

se povznést, zván být realistou

a vrchol všeho – moderním.

Ne! V hrobě ti je mnohem lépe

a čisté plá tvé nadšení

jen pro krásu a velkolepé

plá ryzí tvoje umění.

Tak nezmatený hlupců křikem

jsi zůstal, čím’s byl – romantikem,

jímž v posled musí každý být,

kdo nad tu hroudu kalu, špíny

se touží povznésti v svět jiný,

když starý nelze přetvořit.

Kdo jako ty má v úděl sudbu

zřít ve všem barev duhu, lad,

kdo jak tvůj anděl rajskou hudbu

v svých ňadrech nosí napořád;

kdo touhou bodán vždy dál pádí,

ty tóny jemuž nenahradí

i nejkrásnější zemský zpěv,

kdo krásy lačen, místo lidí

raději hvězdy nebes vidí

a slouchá na vln mořských řev.

Tak žil’s a zhynul, básník pravý,

tvůj život bystřeň v tísni skal,

číš kypící, v níž mok vřel žhavý,

jenž zaburácel – nezvětral.

Číš, posvěcena ryzí kráse,

ta raděj v kusy rozlétla se,

než ve banalní chorovod

by kolem byla podávána.

Buď ona kule požehnána,

jež zasáhla tě – přišla vhod!