Les extrêmes se touchent.

Jaro nám přilétlo, léto se blíží,

slunéčko milounce hřeje,

každý tak toužebně k nebesům vzhlíží,

výdatnou sklizeň si přeje.

Všude, jak kdyby byl natrousil peří,

vše bují, vše se má k světu,

luka i sady i větve na keři,

stromy, ba všechno je v květu.

Tuhá zas zima nám stahuje údy,

spěcháme do teplé síně,

bychom se zbavili trochu té nudy,

žertujem při šumném víně.

Všude, jak kdyby byl natrousil peří –

Vánoce – vše se má k světu,

luka i sady i větve na keři,

stromy, ba všechno je v květu.

Opět sem hopkuje ta zlatá vesna,

mávajíc bělostným šátkem,

čeho se dotkne, vše probouzí ze sna

příroda jediným svátkem.

Růže na záhonu, fialky v sadě

příjemnou dýchají vůní,

v chaloupce chudobné, ve stkvělém hradě

květiny na oknech trůní.

Otočil pánbiček zas naší zemí,

příroda spí jako v hrobě,

andílek přinesl pod perutěmi

Jezule, božské to robě.

Spřádá mráz obrazy k tajemné radě,

zmrzlá zem pod námi duní,

v chaloupce chudobné, ve stkvělém hradě

květiny na oknech trůní.