Les i pažit překypují

Les i pažit překypují

sladkým lásky želáním,

žežhulice s milým v jedlí

do temného koutka sedli,

a má mysl sedla k nim.

Poslouchá je v rozhovoru

a pak toužně volá v les:

dobo lásky, rozechvění, když pod jedlí políbení

první dal jsem, kde jsi, kdes?!

A v soucitném udivení

zatajily stromy dech,

v očích pestrobarvých květů

zjevily se jako v letu

slze padající v mech.

Ba i mne tak nenadále

ovlád’ dávný srdce žal,

že jsem v božím lesa krytě

zase jednou jako dítě

z plné duše zaplakal.