LES MLČÍ...

Les mlčí, chvojí nezašumí,

ni ptačích písní neslyšet,

jen hvozdem nese k hlavě dumy

motýlích křídel tichý let.

Jen časem cosi borem vzdychne,

jak les by šeptnul ze snění –

pak všecko zas jak dříve ztichne

a sosny trčí v mlčení.

Jen časem zdá se ti, že slyšíš

za sebou měkké kročeje –

ty jenom dech v svých prsou ztišíš,

cit neznámý tě prochvěje.

Tak tiché jsou ty lehké kroky,

že jen je tušíš jehličím –

jdou jen jak rythmus písně sloky,

než zazní trilkem slavičím.

Zda snění vešlo hebkou patou

a za tebou jde v zápětí,

by zvábilo tě hlavou zlatou

a bílým ňadrem v objetí?

Či vzpomínka sem krokem víly

za tebou tiše přichází,

v svůj závoj ovine tě bílý,

vykouzlí dávné obrazy?

Či nedotýkajíc se země

to blíží se ti tušení,

k tvé skráni nachýlí se jemně

v neznámých citů zvlnění?...

Ty nevíš, ohlédnout se bojíš,

jen tušíš jakýs jiný svět,

své duše zření jenom zdvojíš

a čekáš, čekáš rozechvět...