Les na večer.

Tu tam přes kmenů hnědou kůru

poslední záblesk zakmitne,

ve trávě zvonek pohléd’ vzhůru

a zamknul oko blankytné.

Je ticho, ticho. Nikde zvuku,

jak někdo prst by k ústům vztáh’,

i kukaččino slední kuku

kdes zaniknulo v hlubinách.

Les žije sobě. Plášť si tmavý

ze stínů přitáh’ k rameni

a jak, když sám je, básník pravý,

v dumání pad’ a myšlení.

Oddých’ si volně, jeho dechem

se nehnul ani stromů list,

ó, tiše tiše nyní mechem,

les počal novou píseň příst.

To bude píseň o svítání,

o slunné záři, o letu,

o červánkovém prokmitání,

o rosných slzách na květu.

O těch, kdo tady v mladých letech

rty k sobě prvně sklonili,

o zbloudilých a spících dětech,

jak na květině motýli.

O, tiše, tiše! Všecko dříme,

a vše to jsou sny duše mé –

však my tu píseň uslyšíme,

až z rána v lesy půjdeme.