Les to ví.

Co mi duši rozjasnilo

pod smrčí a sosnoví,

čím to srdce moje bilo,

co jsem pěla tišinami

v slunečnu a pod hvězdami:

les to ví.

Když jsem sama v lesů houšti

octla se, kde mechový

koberec se strání spouští,

co mne k jeho vlnám táhlo,

co mi v duše struny sáhlo:

les to ví.

Proč to lesů žilobití

znělo mi jak perlový

pocel, a proč na rokytí

paprsky se se mnou smály,

když nás větve nehlídaly:

les to ví.

Čím to bylo jako v ráji –

jediný sen růžový,

bol i strasť když usínají,

že vše se mnou pělo, znělo:

samo nebe nevědělo, – –

les to ví!