Les u paseky.

Ten zadumaný les, kam od paseky

se strání bílá stezka zatáčí,

jejž u kořenů mech pokrývá měkký

a podél kraje vroubí bodláčí,

jest jako hravé dítě prostořeký.

Já mluvím o Vás, on se rozhlaholí

a každé moje slůvko opáčí,

on se mnou jásá a když srdce bolí,

ty šeré jeho stromy zapláčí.

A volá-li Vás, paní má, můj ret,

zvuk jména Vašeho mu není nový,

on třikráte zas vrátí mi je zpět.

Ó přijďte sem, ó přijďte, on Vám poví

vše to, co já, ač z duše rád, Vám slovy

Bych nikdy, nikdy říci nedoved’!