LES ÚNOROVÝ

Plavobílé pleso záře,

v něž rozteklo se slunce západní,

duje burný vítr. Lesy proutěné

dost mají prázdna, by jím bloudilo

dvou živých teplo. Náhlé pocely,

plaménky mlčelivé, provívá

suchý, neustálý šelest. Dole ves

se bíle rozsvítila pozdní milostí.

Spočineme; rukou lehký dotek

proud tichý přelévá, jenž jediný

koluje dvojí krví. Proti ruchu,

v němž pruty vážně na šednoucím nebi

se kývají a rusé, nezmarné

listí prudce střásá zimní spánek,

tvář tvoje žije, citová a útlá,

ze vzduchu mroucí svity sbírajíc

je mění v usmívavý mír.

Vroucné temno tvého srdce roní

drobné trsy aureoly křehké.

Soumrak v útržcích se chytá větví, záhy

neklidný přízrak listu spálí v troud.

V nízkém boru, hustě táhnoucím,

kde klubka jehličí se choulí zádumou,

bezdné polibky chut mají chmurnější

pod temným šumem velké hádanky.

I my jsme její část, dvé soumraků

rty hlubokými slitých, jeden stín

večerem ztrávený, dva lupeny

splynulé se spánkovým žitím spoust.

Již mocné svahy zkypřil studený,

mhavý šer, jenž halí všechno chvění.

Jen na temenu tuhý, řídký vlas,

kalný v šedivu, se dálně třese.