LES ZPÍVÁ – – –

Jak nádherně les mi zpívá,

když zeleným pohledem do mých očí se dívá,

když snědá pleť borovic v západu růžoví,

když lem jeho vrcholků znachoví

jak milovaná líbaná tvář!

Jásavá je píseň lesa,

když slunce monstrancí nad ním se zvedá,

tichá jak rozkoše vzdech,

když do šera klesá,

v něž dívá se luny tvář bledá.

Je tišší a hlubší než dech,

je sladší než šepot milenců,

než zvuk praskajících pupenců,

jež zotvíral žár.

Zní rytmem tanečním,

když z mlhy a par

postavy uvité sunou se mýtinou,

zelenou hladinou.

Zní jiter nadějí,

když hnízda se otvírají

a větve v rytmu kolébavém

snaží se nebe se zachytit

a věnčí se paprsků zlatohlavem.

Les zpívá a zpívá,

vyznává lásku rovinám širým,

jež po něm teskní,

zpívá a zpívá vývratům sirým,

v nichž vítr běsní.

Zpívá i mrakům i srdcím bez domovů

i veselou píseň šťastných lovů.

Zpívá rose přípitek ranní,

když stéblo stéblu ji nese,

zpívá mohutný chorál zrání

o jitřním svatebním plese.

Zpívá jezerům do modrých snů hlubin,

zpívá břehům, kam slunce se sneslo,

v západu ztracený, zářivý rubín.

A když všechno do spánku klesá,

ještě zní do ticha, do noci, do snů

kouzelná píseň bdícího lesa.