Les.

Lítý hněv když lidí zlých

stíhal mne a dravá zášť,

vždy šer lesů staletých

tkal mi klidu zlatý plášť.

A když ňadra mořil vzdech

a když srdce mořil žal,

vždy jsem ztich’, když v jeho mech

hlavu svou jsem zahrabal.

A když bouřný mysli vír

zmítal duši tam i sem,

vždy mi do ní snesl mír

zpěvných ptáků hovorem.

Mračné líce skropil jas,

slunce spěchalo mi vstříc,

z lesa ven jsem vyšel zas

jak z pohádky králevic!