LESEM OVĚNČENY...

Lesem ověnčeny v mračna díváte se,

štíhlá borovice nad vámi se třese,

lkajících tlum kání spěchá k vám, o skály!

krouží nad vámi a zase letí v dáli.

Vidím vás se mračit, zelenat i skvěti,

křídlo záplavy když ku západu letí,

a cos jako úsměv zlatí vaše čela,

na něž motýlem má píseň zaletěla.

Vídám, nad vámi jak černá chmura visí,

před ní nezachví se pustý balvan lysý,

do ní s výtkou čníte v jehlanů svých hrotě,

jako kdysi k nebi kříž tam na Golgotě.

Zdá se mi, že tento klid váš němý, věčný

není odvěký, snad hvězdný pás ten mléčný

často v pusté noci na boj šeřil tiše

vaší žulové a pískovcové říše.

Velký mír jen vládne po veliké bouři...

předtuchy a smutek v duši mé se chmouří –

co vás rozrylo, co tíží tesy sklané,

skály mlčelivé, skály milované!?