LESEM.

Vítej mi, klenutí nad lesem,

vítej mi na tisíckrát,

pořád tím starým snílkem jsem,

který tě míval tak rád!

Tebe a ztracené pěšiny

v zatmělý, hučivý les,

slunečné prouhy, kde z květiny

třesavě motýl se vznes’.

Hej, brachu, potoku, není vhod

srovnat krok? Letíš? Nuž, leť!

Víš, jak jsme hřměli vždy o závod?

Co nám byl kámen, co zeď!

Ty jsi tak veselý posavad,

a já jen schýlený klas,

ale té písni tvé, divně jat,

naslouchám s úsměvem zas.

Sosny mé s veveřic přelety

v šeři, kam nevnikne zrak,

jak jsem vás miloval před lety,

ještě vás miluji tak!

Ještě rád spočinu na kmeni,

v modravý ulehám stín,

ještě rád za listů šumění

hlavu dám na snění klín.

Je mi dnes v zášeří, pod stromy,

jak bych měl sepjati dlaň,

tolik že po bouři zbylo mi,

těžkou když splatil jsem daň,

aby mě zladila s ptačích hnízd

píseň, jíž vlní se sad,

aby mě dojal i suchý list,

který mi před nohou pad’.