LESEM.

Jdu zvolna vážným, zadumaným lesem,

jenž nedávno zněl ještě ptáčat plesem;

teď studený jen vítr v sosnách kvílí

a někdy hukot vlaku zavěje sem,

jenž nedaleko spěchá k svému cíli.

Slyš, v suchém listí kroky zašustěly!

Hoch štíhlý, láskou všecek rozechvělý,

jde ruku v ruce s hezkou zlatovláskou.

Nuž, rychle s cesty, by mne neviděli,

ať pokochám se mladou jejich láskou!

Ach, byla vám to cesta! Každou chvíli

se mladí lidé v chůzi zastavili,

hoch zlíbal dívce tváře uzardělé

a po sté snad už tázal se jí, ví-li,

že miluje ji nevýslovně vřele.

A vida dvě ty děti milující

div nezlíbal jsem starou borovici,

tak bylo mi, jak budil bych se ze sna.

Ó, blažení! Kol jeseň smutných lící, –

vám v srdcích smavá vypučela vesna!