LESEM.

Lesem často o polední chvíli,

kdy se žárem strom i keř zdá spilý,

náhle táhne těžký, hlubý vzdech,

cosi zalká, cosi žalně kvílí,

až se zachví strom a trne mech.

Snad to duše zašlých vesen byly

spící v zvadlých, mrtvých poupatech;

jeseně snad příští tucha pílí

lesem?

Nevím; znám však tón ten zasmušilý

na vrcholu štěstí v lásky snech;

je to lítost, je to žití spěch?

Vím jen: Srdce blíž se k srdci chýlí,

jak poutníci večer zabloudilí

lesem.