LESNÍ CHÝŽE.

Zas v duchu vidím chatu tichou, smavou,

jež stála v lese na květnaté mýtině,

kde bloudíval jsem často nocí tmavou

a poslouchal zpěv ptáků v lesní tišině.

Kraj tonul ve měsíčním snivém lesku,

já rukou tišil srdce svého záchvěvy

a čekal, plný naděje a stesku,

až duše drahá ve dveřích se objeví...

A nepřál jsem si tenkráte nic více

než chýži onu v poëtickém zátiší,

zpěv ptáků, zdravou vůni pryskyřice

a dívku onu, srdci mému nejbližší.

Již v duchu viděl jsem, jak za večera

se spolu oknem díváme v les zatmělý,

a duše naše z mlhavého šera

tam vzhůru ku zářícím hvězdám letěly.

„Je skromné moje přání. Splň je, Pane!“

tak v modlitbě jsem vzdýchal pobožné,

a pozděj’ teprv srdce oklamané

poznalo, že mé přání nemožné,

že všeho spíše dosáhne duch lidský,

jenž zmítá se jak hnaná vlna příboje

a bojovati musí vždycky, vždycky,

než několik těch chvílek štěstí, pokoje!...